11. února 2026 Články

Když se zázraky dějí skrze lidi

Někdy máme pocit, že život zkouší, co všechno vydržíme. Příběh mladé maminky, začal v prosinci loňského roku v třinecké nemocnici. Narodil se nový život, ale s ním přišel i strach, který si málokdo dokáže představit – strach z rozdělení. Kvůli minulosti a okolnostem se cítila maminka bezbranná, zoufale se snažila nechat za sebou chyby, kterých ve svém životě litovala.

„Ten moment, kdy jsem si uvědomila, že bych mohla být bez dcery, byl nejhorší v mém životě,“ vzpomíná dnes maminka. „V pátek mě vykázali z nemocnice a já tam pak docházela několikrát denně jen kojit. Jsem velmi vděčná za přístup zdravotních sester a doktorů. Strach, že o ni přijdu, byl nepopsatelný. Nejtěžší bylo čekání na pondělí, na úřady, na to, co s námi bude.“

V osudný prosincový pátek se ale spustila lavina lidskosti. Maminka se ve své zoufalé situaci měla na koho obrátit – už dříve navštěvovala Charitní bazárek na Kamionce, kde si našla kamarádku a seznámila se s vedoucí bazárku Veronikou Onchiri. Právě na ni se maminka obrátila se zoufalou žádostí o pomoc a situace se dala do pohybu.

Během jediného víkendu se stalo něco, co se může zdát jako zázrak, ale v jádru jde o spolupráci lidí, kteří se rozhodli neodsoudit, ale pomoci. Propojila se Charita Třinec, Azylový dům pro rodiče s dětmi v Třinci, organizace Šance podaná ruka i Renarkon. Pomocnou ruku podaly také sociální pracovníci magistrátu města Třince.

„Vlastně jsem v to ani nevěřila. Že cizí lidé dokážou pomoct víc než vlastní rodina,“ říká maminka s dojetím. „Nikdo mě neodsoudil. Všichni hledali cestu, jak nás udržet spolu. Partner mě v tom nenechal, bojovali jsme jako rodina.“

Veronika, vedoucí Charitního bazárku, k tomu dodává: „Náš bazárek není jen o oblečení nebo potravinách. Je to místo, kde se lidé potkávají. Když mi tehdy zavolala, věděla jsem, že musíme jednat rychle. Nebylo to o tom někoho vychovávat, ale o tom být k dispozici na telefonu, zajistit postýlku, kočárek a hlavně bezpečné zázemí v azylovém domě. Vidět je dnes všechny spolu, jak se snaží a fungují, je pro mě potvrzením, že tato pomoc měla hluboký smysl.“

Dnes už rodina bydlí společně v azylovém domě a plánuje budoucnost. Maminka je pravidelně kontrolovaná a dál spolupracuje se všemi, kteří jí v nejtěžší chvíli věřili a podpořili.

„Teď se cítím perfektně, protože mám malou u sebe. Jsem na sebe pyšná, že jsem to ustála,“ uzavírá.
A co by vzkázala ostatním ženám, které mají pocit, že jsou v bezvýchodné situaci? „Ať se nebojí mluvit pravdu. Narovinu. Nemusíte se stydět, do těžké situace se může dostat každý. Hlavně se otevřete a požádejte o pomoc. Vždycky se najde někdo, kdo za vámi bude stát a pomůže vám bojovat.“

Zázraky se skutečně dějí. Většinou mají podobu podané ruky, telefonu zvednutého v pozdních hodinách a odvahy věřit v dobrý konec.

Přejeme mamince a její rodině jen to nejlepší v životě, a děkujeme naší kolegyni Veronice, že onu pomocnou ruku podala.