1. prosince 2023
Články
Pomoc je pojem, který je u nás v Charitě často skloňován. Konec konců jsme přece tzv. pomáhající profese. Ale ono to s tou pomocí není zas až tak jednoduché.
Jednou z nejčastějších odpovědí u výběrových řízení na otázku, proč Charita, proč sociální služby, je: „protože chci pomáhat“. Následuje doplňující otázka…proč… a nejčastější odpověď…vždycky jsem chtěl/a pomáhat, vidím v tom smysl apod. To ale není jako důvod úplně dostačující.
Lepší, než pomoc je podpora. To je to, co bychom našim klientům měli poskytovat v prvé řadě. S pomocí je totiž potíž. Pomáhat chce kde kdo. A navíc pomáhat znamená dělat něco podle nás. Sice na přání někoho jiného, ale podle nás. Někdo určí cíl, výsledný stav, ale průběh je v naší režii. Konec konců často je v naší režii i cíl samotný. Jsme to my, kdo pomáhají, my jsme nositeli aktivity, zatímco toho, komu pomáháme posouváme do roviny pasivního příjemce naší pomoci. A to není dobře. Minimálně v tom, že my tím prosazujeme naši vůli, naši představu, my jsme aktivními činiteli. A naše představa pomoci, ať už pokud jde o průběh nebo o výsledek, může být výrazně odlišná od představy toho komu pomáháme. Ještě horší je to, že příjemce pomoci tím svým způsobem snižujeme a můžeme jej dostat do stádia, kdy bude na naši pomoc spoléhat, nebo na ní bude dokonce závislý.
Oproti tomu podpora umenšuje naši aktivitu ve prospěch klienta. My jsme těmi, kdo ustupují, stahují se do pozadí. Podporovaného jistíme, jsme kotvou, záchranou sítí, ale nejsme těmi, kdo určují. A to má být v našem případě, v případě „pomáhajících“ profesí důležitější než pomoc. Pro klientský přístup by měl totiž znamenat klient především, vše pro nebo okolo klienta, ale klient by měl být tím, kdo určuje. Samozřejmě v rámci stanovených pravidel.
Nejlepší je přístup, který se nazývá „pomoc ke svépomoci“. Vést klienta k tomu, aby byl schopný si bez naší pomoci poradit, aby se naučil aktivovat své silné stránky, aby byl co nejvíce soběstačný. Pokud činíme opak, tak jej v důsledku činíme neschopným a závislým na nás. A toto si spousta z těch, kteří chtějí především jen pomáhat, často neuvědomují. Klienta máme činit samostatným, jistým si, nezávislým na nás, a to by má být cílem „pomáhajících“ profesí, nikoli klienta opečovávat, zahrnovat pomocí a v konečném důsledku jej činit neschopným a závislým na nás.
Může se stát i to, že chceme pomáhat také těm, kdo vlastně o naši pomoc vůbec nestojí. A to není vůbec dobře. V okamžiku, kdy má klient představu o svém životě, o tom, co by mělo nebo nemělo být, nemáme mu vnucovat svou vůli, své představy, svůj světonázor a hodnotový žebříček. Můžeme nabídnout alternativu, upozornit na rizika a jiné možnosti, ale to je vše. Nejsme tady proto abychom zachránili svět, bez ohledu na to, co chce svět sám. Stává se i to, že se na nás obrátí okolí klienta a chce po nás nějaké služby, o které klient nestojí. V tom případě máme také říct ne. Naší povinností je respektovat vůli klienta, to je pravý pro klientský přístup.
Naše pomoc má tedy spočívat v maximální možné podpoře soběstačnosti klienta.
